Vzpomínka na Jiřího Hrocha

text: Marie Širhalová

Jiří Hroch se narodil 14. dubna 1934  v Lužnici v rodině rolníka. Vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v Táboře a téměř celý svůj  život pracoval v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském Praha – pobočka Tábor.

Po listopadových událostech  roce 1989 byl mezi prvními, kdo navrhovali založení samostatného, tehdejšího Místního národního výboru v Lužnici. Nezůstalo jen u návrhu. S vytrvalostí jemu vlastní dotáhl věc do zdárného konce a v červenci 1990 jsme jeho trabantem převáželi veškerou dokumentaci týkající se obce Lužnice do sídla staronového MNV, kde byl zvolen starostou.

Jiří Hroch, Lužnice

Jiří Hroch v roce 2004 při svěcení nového obecního praporu během srazu rodáků a přátel obce Lužnice

Další skutečností, která je jeho velkou zásluhou, je znovuotevření základní školy v obci. Po schválení tohoto záměru Okresním národním výborem v Jindřichově Hradci a po provedení nezbytných stavebních prací byla Základní škola v Lužnici otevřena pro školní rok 1991 – 92 a ku spokojenosti občanů funguje dodnes.

Jiří Hroch věděl, že velkým problémem v obci je voda. A znovu se pustil do práce.Nedaleko školy byl otevřen vrt a po odčerpání většího množství vody a po určitých úpravách bylo možno tuto používat téměř jako pitnou.  Stavba vodovodu byla dokončena v roce 1991 a napojeny byly všechny domácnosti. V r. 1996 byla ve vodárně instalována úpravna vody, která měla odstranit nadměrné množství manganu a železa.

Ani na lužnickou kapličku Jiří Hroch nezapomněl. V r. 1992 byla provedena tolik potřebná výměna střešní krytiny, osazena nová okna, vchodové dveře, provedeny klempířské práce, opravena byla spodní část fasády a proveden nátěr.

I taková „maličkost“, jako je stavba nové zděné čekárny namísto nevzhledné plechové vylepšila vzhled ulice.

V r. 1996 bylo otevřeno nové tábořiště na pravém břehu řeky, upraven a zpevněn terén a postavena správní budova s prodejnou.

Největší akcí roku 1996 byla plynofikace obce. Zahájena byla v srpnu a v listopadu téhož _J.Hrochroku mohli majitelé napojených domů plyn užívat.

V r. 1999 byla zahájen další velká stavební akce – stavba ČOV, jež byla umístěna nedaleko jezu.

Jiří Hroch působil ve funkci starosty obce s roční přestávkou  v době od roku 1990 do roku 1999, kdy sám, po neshodě s představiteli Okresního národního výboru v J.Hradci, odstoupil z funkce starosty.

Na Obecním úřadě ale pracoval dále jako místostarosta až do roku 2006, kdy bohužel zemřel na následky autonehody dne 30. března.

Kromě výše uvedených akcí, které byly v obci za jeho starostování uskutečněny, je tu mnoho dalších, drobnějších, ale stejně potřebných a důležitých věcí (oprava mostu, oprava školy, opravy cest a další a další).

Jiří Hroch byl nejen zapálený „lužničák“, který dělal vše pro svou rodnou obec a své spoluobčany, přičemž se často a správně řídil „selským rozumem“, který dnes chybí na každém kroku. Jeho práce pro obec je o to cennější, že sám celý život bydlel na samotě 2 km za obcí.

Byl to i velmi citlivý a galantní muž s velkým smyslem pro humor a s velkou láskou k dětem.

Vzpomínám na to, jak rád vítal nové občánky do života…

Vzpomínám na to, jak každé jaro dostaly ženy na obecním úřadě kytičku konvalinek z jeho zahrádky…

Vzpomínám na to, jak u úřadu slezl z kola a namířil si to rovnou k popelnici, kam vhodil odpadky, které po cestě do vsi posbíral…

Vzpomínám na to, jak velkou  měli k němu občané důvěru. Důkazem toho je úsměvná historka, když při jakýchsi volbách přišla do volební místnosti jedna sousedka se slovy: „Jirko, koho tam mám dát?“ Volební komise se bavila a paní si musela toto dilema vyřešit sama za plentou…

Vzpomínám na to, jak v Praze při přebírání dekretu na obecní znak a vlajku (viz. foto), jehož pořízení bylo také jeho zásluhou, vyprávěl panu Zaorálkovi, že on je pro  funkci starosty  uvolněný jen dopoledne, odpoledne že už ho žena nepustí…

Vzpomínám na to, jak rád si zazpíval, jeho nejmilejší písničkou byly Zelení hájové…

Jiří Hroch byl velkou osobností naší obce, proto si zaslouží, aby na jeho památku byla zhotovena pamětní deska, což je i úmyslem Občanského sdružení Namšál.